Reisen, Unterkunft, Urlaub, Freizeit

Vorige Seite

Portugalsko

Na jihu Portugalska

Humboldt tu ptačí perspektivu nemohl znát, nemohl spatřit, jak vypadá z výšky řeka, která na španělsko-portugalské hranici změnila své jméno z Taja na Tejo, jak se náhle proměňuje v obrovský záliv, široký i dlouhý několik desítek kilometrů, jak se nakonec zužuje v tři kilometry široké hrdlo, jímž vlévá své vody do Atlantiku. Kdyby ji spatřil, posunul by své hodnocení o stupínek výš. Samotná řeka dělí zemi na dvě poloviny, na průmyslový sever a zemědělský, méně ekonomicky vyspělý jih.
Aby snad někoho nenapadlo považovat ústí řeky za moře, přesnou hranici mezi nimi určuje mohutný maják. Portugalci se totiž pyšní tím, že mají jednu z nejširších řek na světě, konkurující brazilské Amazonce. A na pravém břehu této řeky, jejíhož druhého břehu místy nedohlédneš, leží Lisabon. Roztáhl se od náměstí Praca de Comercio, do nějž se vystupuje po schodech rovnou z vody, od monumentálního Památníku objevitelů, od kláštera a katedrály Jerónimos, v níž jsou uloženy ostatky Vasca de Gamy a symbolické ostatky národního básníka Luése de Camoese, od přístavu přes starobylou arabskou čtvrť Alfamu až nahoru k hradu Sao Jorge. Na levém břehu už není Lisabon, tam je proletářské město Almada, třetí největší v zemi.
Mnozí návštěvníci Lisabonu toto město považují za součást portugalské metropole. Nic divného. Představme si, že by na levém břehu Vltavy, za Karlovým mostem - jen ta vzdálenost je tu desetkrát kratší - leželo město Malá Strana, jež by s Prahou nemělo nic společného. Za gigantickým mostem však leží opravdu město, na nějž lisabonští konšelé nemají žádný nárok. Téměř tříkilometrový most nechal stavět ještě diktátor Salazar a v roce 1959 na almadské straně vztyčil obrovský pomník Krista. Stojí na vysokém dutém podstavci, v jehož vnitřku nás vyvezl k sandálům Ježíše výtah; odtud jako z petřínské rozhledny spatříte panoráma Almady i Lisabonu a k tomu kus Atlantského oceánu. Ideu tohoto monumentu si Salazar přivezl z Rio de Janeira. Kristus stojí s rozpřaženýma rukama, jakoby v omluvném gestu, že nenese odpovědnost za komunistické hnízdo, nad nímž se vznáší.
Almada
je moderní průmyslové město s největším soustředěním dělnické třídy. Byť otevírá cestu k jihu, svým sociálním a ekonomickým charakterem patří k severu. Největší portugalské loděnice tu byly vybudovány už v roce 1861. Jméno dali Almadě patrně Arabové a zřejmě pochází od výrazu alma dan , což znamená zlatý nebo stříbrný důl. Po obou kovech tu není však ani památky. Almada má revoluční tradice. Než byla v Portugalsku vyhlášena 5. října 1910 de facto první republika, v Almadě byla pracujícími prohlášena o den dříve.
Projeli jsme řadou ulic lemovaných bílými domy, v přízemí vroubenými stovkami obchodů a obchůdků. Čistota, zeleň a květiny vyvolávají příjemné pocity. Zastavujeme na náměstíčku Largo Camoes, k němuž jsme se vydrápali úzkou svahovitou uličkou, dýchající středověkou architekturou. Tady, jako ústřední objekt, čněla do výše dvoupatrová budova radnice, nad jejíž červenou prejzovou střechou se zvedala štíhlá bílá věž s hodinami a zvonicí. Vše z roku 1793. Kdysi byla v budově ženská věznice, pro účely radnice slouží už 80 let. To se však dovídám uvnitř, kde sídlí camara municipal .
Po Salazarovi, fašistickém premiérovi a jeho nástupci Caetanovi, kteří vládli od roku 1932 a jejichž lidé v Almadě byli suverény města do revoluce z 25. dubna 1974, bylo na radnici co uklízet. A především v samotném městě. Někdejší mocipáni ho zanechali v katastrofálním stavu. Mizernou kanalizaci, nefungující odvoz odpadků, nedostatečné zásobování vodou, neexistoval regulační plán města, plán výstavby. Nebyl brán zřetel na potřeby občanů, veškerá činnost radních byla měřena ziskem. Revoluční duben, jejž vyvolalo povstání Hnutí ozbrojených sil, mnohé změnil k lepšímu. Tehdy důstojníci v čele se Saraivou de Carvalhem, s Vaskem Goncalvesem a Costou Gomesem svrhli diktaturu, převzali v zemi moc a vyhlásili program, jenž obsahoval mnoho pokrokových a demokratických prvků. Předpokládal dokonce, že se v zemi budou postupně vytvářet podmínky pro socialismus. Tento program byl také zakotven v první portugalské demokratické ústavě, jež byla pokládána za nejpokrokovější ústavu v celé západní Evropě. Co ovšem z ní zbylo v praxi, je druhá věc.
Revoluční rada, jež se ujala vlády, kromě návrhu řady sociálních, ekonomických a politických reforem, uznala i právo kolonií na nezávislost. Po neúspěšném pokusu o státní převrat generála A. Spinoly v březnu 1975 a po nástupu vlády O. Saraiva de Carvalha, získala v Hnutí ozbrojených sil převahu pravicová orientace. Přinucen byl odstoupit levicově zaměřený premiér, generál Goncalves. V roce 1982 byla zrušena Revoluční rada a od roku 1985 se ujala vlády civilní středo-pravicová sociální demokracie, jež začala rušit revoluční reformy z let 1974-1975 a zaváděla opětovnou privatizaci ekonomiky.
Almadští komunisté, kteří si už dávno před revolucí ale získali pověst bojovníků proti diktatuře a fašismu, si na radnici stále uchovali významný vliv.
Jiný svět
Almada je vlastně branou k obrovské zemi, kterou tvoří historická provincie Alentejo, země ležící na jih od řeky Teja. Ta se dělí na Alto Alentejo a Baixo Alentejo, jejímiž krajskými centry jsou města Portalegre, Beja a Évora. Této části se říkalo území agrární reformy, která v důsledku dubnové revoluce dala statisícům bezzemků v zemi téměř milion hektarů ladem ležící, neobdělané velkostatkářské půdy, na níž vytvořili tzv. výrobní jednotky (UCP). Jen v Alenteju bylo 750 tisíc hektarů neobdělané půdy, která sloužila statkářům. Socialistický sen však trval jen několik let. Útoky proti agrární reformě začaly s příchodem socialistické vlády Mária Soarese už v létě 1986. Rok na to nová vláda Sá Carneiry odcizila družstevníkům prvních 100 tisíc už obdělané, zavlažované a bohatě rodící půdy, včetně hospodářských strojů, a vrátila ji velkostatkářům.
Elder, který ještě jako voják v Angole během války proti partyzánům vstoupil do komunistické strany, je vynikající řidič a veze nás spolehlivě k cíli, jímž byla Évora. Jedeme do území, kde se ještě před ne tak mnoha lety střílelo, kde při obraně půdy zahynuli dva družstevníci. Je to paradox - vojsko, které bylo strůjcem demokratické revoluce, které pomáhalo zabírat půdu, poté co byla armáda zbavena pokrokových a levicových důstojníků, se postavilo na stranu reakce.
Čím hlouběji pronikáme na jih, tím řidší je provoz na silnicích. V letním horkém dni krajina září zelení olivovníků, korkových dubů, borovic a eukalyptů, pod nimiž se táhnou tisíce hektarů půdy zarostlé starou, roky nekosenou, uschlou travou. Terénní vlny, mírné pahorkatiny lemují před námi obzor. Neobdělané úhory střídají pole obilí, kukuřice či slunečnice, pastviny. Vesničky jsou čisté, úhledné, domy svítí čerstvou bělobou. Konečně se blížíme k Évoře.
Elder město dobře zná. Vjíždíme na předměstí, míjíme rozsáhlé náměstí lemované boudami plnými keramických nádob, košíků a nejrozmanitějších výrobků místních řemeslníků. Na tomto náměstí se konala první konference agrární reformy v únoru 1975.
Évora
Évora je kouzelné město, dýchající věky. Budovali ji Vizigoti, Mauři a samozřejmě i křesťané. Dříve se tu města stavěla na vrších, pahorcích či alespoň na vyvýšeninách, aby jejich obyvatelé mohli shlížet dolů do kraje a také zavčas zpozorovat blížícího se nepřítele. I Évora svítí ve slunci na návrší, jemuž dominuje katedrála z 12. století, palác a kostel Jana Evangelisty a budova staré univerzity, založené roku 1559, více než 200 let po naší Karlově. Évora patří vůbec k nejstarším městům na Iberském poloostrově a hrála důležitou roli v portugalských dějinách od poloviny 12. století, kdy se po vítězství nad Kastilci roku 1139 Alfons I. Jindřich prohlásil prvním portugalským králem.
Nejstarší kulturní památkou jsou tu však zbytky římského chrámu
z 2. století našeho letopočtu, postaveného v korintském slohu. Ve 14. až 16. století se město stalo oblíbenou rezidencí králů. Paláce, náměstí, oblouky, arkády, úzké uličky, to vše tvoří romantickou kulisu. Stopy minulých slohů a epoch i vzácné umělecké poklady učinily z Évory opravdový klenot nejen mezi portugalskými městy, ale klenot celého poloostrova.
Konečně jsme se propletli uličkami a zastavili v jedné z nich, hned za náměstíčkem Luíse de Camoese, ze všech stran sevřeném budovami. Že stojíme přímo před sekretariátem komunistické strany, potvrzovala rudá vlajka, vlající na fasádě. Vystupujeme úzkým schodištěm, jež vede rovnou z chodníku, do prvního patra budovy. V klubovní místnosti sekretariátu provinčního výboru posedávali lidé, četli noviny, hráli šachy, hrabali se v knihovně, diskutovali. Na jedné straně místnosti byl pult s různými propagačními předměty a letáky, plakáty i okénko s občerstvením. Teprve po láhvi vychlazeného místního piva, které z nás shodilo únavu z vyčerpávajícího vedra, jsme byli schopni se poptat, kde najdeme tajemníka. Přiběhl v mžiku a s úsměvem řekl, že nás čeká už hodinu. Spojení s Lisabonem klapalo. Ve své místnosti nás usadil a začal vzpomínat na děje, které nastaly s likvidací agrární reformy.
Nejen podle staré tradice, ale i podle platných portugalských zákonů sklízí ten, kdo zasil, začal António s jednou příhodou. Družstevníci v Santa do Campo tehdy zasili a v dubnu k nim přišel bývalý majitel, latifundista Maldonado Cortes, aby jim oznámil, že výnosem ministerstva zemědělství mu byla půda vrácena. Družstevníci se mu vysmáli. Příhodě nevěnovali pozornost. Avšak začátkem července se majitel objevil na družstevních polích s kombajny a za silné policejní asistence začal sekat. Během dvou hodin se sjelo na 80 zemědělců ze sousedních družstev s 11 kombajny, aby ohroženým sousedům pomohli sklízet a znemožnili tak statkáři ukrást celou úrodu. Další silná policejní jednotka přivolaná z Évory družstevníky přepadla a vyhnala je z polí. Tak začala velká tragédie lidí, kteří se zase stávali bezzemky. A boj o půdu prohráli nejen družstevníci ze Santany do Campo.
Vláda odňala družstvům nejlepší, nejvýnosnější půdu. Z ní jen 115 tisíc hektarů korkových plantáží. Policie a národní garda během loupežných útoků zbily a zmučily přes 1500 lidí. Latifundisté získávali zpět mnohem kvalitnější pozemky, než vlastnili před agrární reformou. Vláda postupně odstranila všechny pokrokové změny na portugalském jihu, které měly přinejmenším srovnat krok se severem. Zastavila rovněž jakoukoliv podporu družstvům a značně omezila i finanční dotaci těm krajům a okresům v Alenteju, na jejichž radnicích měli většinu komunisté. Příběhy jako v Santana do Campo, zaplnily celé Alentejo. Montemor, Figueira, Avis, Alcórrego... Nepomohla ani internacionální solidarita, která se postavila po bok naší reformy. I od vás, z Československa, nám pomáhali specialisté, posílali jste nám stroje a různá zemědělská zařízení.
Útoky policie a gardy mířily i proti komunistickým sekretariátům, které stály v čele obrany reformy a družstevníků. Tehdy naše hlídky strážily budovy po celé týdny od rána do rána.
Zopakujme si: V období revoluce vyvlastnili zemědělští dělníci a chudí rolníci 1 170 000 hektarů půdy, což představovalo 12 % portugalského území. Na těchto pozemcích vytvořili 550 družstev a kolektivních hospodářství. Vlády nejrůznějších barev, v nichž hrály vždy téměř rozhodující úlohu socialisté nebo sociální demokraté a pravice Demokratického a sociálního středu, vedly nevybíravé útoky proti revolučním vymoženostem na jihu, proti družstvům. Všechny měly jeden cíl: obnovit monopoly a latifundie. Jenom do roku 1985 odňaly družstvům na 600 tisíc hektarů nejlepší půdy. Zabavily přes 200 tisíc kusů dobytka, přes 10 tisíc zemědělských strojů, melioračních zařízení a značnou část vyrobené produkce.
Do Alenteja se opět vrátila bída a hlad. Přitom jenom v kraji Évora, kde jsou tisíce nezaměstnaných, nechávají latifundisté, kteří se opět vrátili ke své půdě , tisíce hektarů ležet ladem...
Večer jsme dorazili do vesnice Alcórrega, do kulturního domu někdejšího místního družstva. Večer jsme v něm usedli u otevřených oken, jimiž vanula pronikavě vůně okrasných keřů a květin, odkudsi zaznívala teskná melodie. Fado je tesklivá píseň a znamená osud, úděl. Je to žánr za hranicemi Portugalska naprosto neznámý. Zpívá se slangem a je plný tolika místních jinotajů, že jim nerozumí ani ten, kdo umí dobře portugalsky.
Dnes jeho texty patří snu - ne iluzi, jak se lidem snažili namluvit - který se na krátký čas uskutečnil, jehož poznaná síla a krása už nikdy neopustí myšlení lidí, ani odhodlání přinést nové oběti spojené s vůlí po jeho návratu. Neboť přinesl skutečný dobrý život zaručený prací, jež byla pro všechny, dobrý život, který zbavil spoustu lidí strachu z budoucnosti.

Zdroj : Halo noviny

Vorige Seite