Cestování, ubytování, dovolená a volný čas

Zpět na předchozí stránku

Galapágy

- aneb žraloci a prehistorické potvory

východ. Společenství šesti hlavních, dvanácti menších a čtyřiceti maličkých ostrůvků je doslova ráj na zemi.
Velké procento fauny a flóry těchto ostrovů se nevyskytuje nikde jinde na světě. Tyto ostrovy nikdy nebyly spojeny s kontinentem a zvířata a rostliny se tam v průběhu několika stovek tisíců let nějak dostaly přes rozlehlý oceán. Postupně se přizpůsobovaly k životu na těchto ostrovech, aby se nakonec moc a moc změnily a lišily od svých kontinentálních předků. Charles Darwin na tyto rozdíly přišel, když Galapágy navštívil s lodí Beagle v roce 1835. Poznatky z Galapág mu velice pomohly k vytvoření teorie vývoje. Do doby, než sem člověk přivezl velké savce, dominovali zde plazy stejně jako v průběhu velmi vzdálené historie.
Tyto malebné ostrovy byly neobydlené až do roku 1535, kdy tam poprvé zavítal člověk. Proto místní zvířata mají stále jen malý instinktivní strach z člověka.
Plavba k těmto prehistorickým ostrovům byla příjemná a ani ne tak dlouhá, přesto jsme byli moc rádi, že máme zase zemi na dosah. Puerto Ayora, hlavní město na ostrově Santa Cruz, je hlavní zastávkou pro každého turistu na těchto ostrovech, na kterých je turismus velice kontrolovaný. Jediným způsobem, jak si prohlédnout okolní ostrovy, je zúčastnit se jedné z organizovaných exkurzí či potápěčské výpravy. I když člověk připluje k ostrovům na soukromé lodi, není mu dovoleno volně si proplouvat mezi břehy tohoto ekvádorského národního parku. Rozhodli jsme se tedy, že si zařídíme organizovanou potápěčskou výpravu.

Třetí den na Galapágách se konečně jedeme potápět. Po zaplacení $120 na osobu se účastníme potápěčské výpravy. Bjarni, Liam, Meike a já ráno v 7:00 nasedáme na vodní taxi, které nás z naší jachty za 50 centů odváží do Puerto Ayora. Tam nasedáme do dodávky a spolu s naším divemasterem odjíždíme na sever ostrova, kde na nás čeká motorový člun. Loď je stejně stará asi tak jako já a podle toho také funguje. Kapitán nás vřele uvítal a ujistil nás, že motor, který se právě porouchal, bude brzo v běhu a my vyrazíme. Po hodině a půl sezení na lodi motor stále nefunguje a kapitán lítá sem a tam a snaží se o zázrak. Průběžně nás uklidňoval a s hrůzou se potýkal s nefungujícím motorem. Po dvou hodinách motor naskočil a my jsme konečně byli na cestě do podvodního ráje.
Po cestě jsme se ještě navlékli do neoprenových obleků, abychom byli připraveni čelit studenému Humboltovu proudu, který omývá břehy Galapág. Po připlutí k ostrovů Seymour jsme byli připraveni. Postupně jsme naskákali do vody a rychle se potopili do hloubky dvaceti metrů. Liamovi potopení trvalo trochu déle a tak jsme se zatím drželi balvanů na dně oceánu, aby nás silný proud neodnesl, a čekali na něj. Jak se tak držím a koukám kolem sebe, najednou vidím obrys něčeho dost nebezpečného. Deset centimetrů od mého úchytu na kamení leží ryba škorpión, která je známá svým smrtelným jedem. Málokdy ji člověk uvidí, protože stejně jako chameleón mění barvy, aby se maskovala v okolí. Byl jsem rád, že jsem se místo ní držel opravdového kamene.

Liam se k nám připojil a my jsme mohli začít naše podvodní dobrodružství. Pomalu jsme se přemisťovali k místu, kde má být plno žraloků. Po cestě jsme ještě viděli několik rejnoků a pár skupin krásné barevných ryb, kterých bylo všude nespočetné množství. Nechtěl jsem o nic přijít. Rychle jsem se tedy koukal na všechny strany. Najednou mě zamrazilo. Párkrát jsem v životě už viděl žraloky. Tentokrát jsem ale koukal na skupinu třiceti žraloků. Navíc měli všichni otevřenou hubu.
Vypadalo to celkem komicky. Byli ve skupině nasměrované do proudu, který jim mezi zubaté čelisti vnášel malé rybky. Těm tak krátký život končil. Jejich lov byl tím pádem velice lehký. Žraloci se skoro ani nemuseli hýbat a voda jim neustále přinášela další dobrůtky. V těchto místech byl proud neobyčejně silný a my jsme se drželi okolních kamenů jako klíšťata. Já jsem ještě jednou rukou držel podvodní foťák a snažil se fotit ty dvou až třímetrové krasavce. Díky foťáku jsem se párkrát nechtěně odpoutal od kamene a skončil jsem asi půl metru od jednoho z těch šedých macků. Nejprve mi nebylo do zpěvu, když se na mne asi pět vylekaných žraloků otočilo a dávalo najevo, že na mne nejsou zvědaví. Pomalu jsem se radši přemístil do mého stanoviště a pevně se uchytil jiného kamene. Říkal jsem si, když mě ani jeden z nich nic neudělal, asi jim moc nevadíme. Pomalu jsem se k nim zase přiblížil a chytil se kamene jen asi půl metru od jednoho ze žraloků.
On si v proudu s otevřenou hubou jen tak hrál a já jsem se ztěží držel jednoho z kamenů, abych ho mohl vyfotit. Žralok si na mě po chvíli zvykl a přestal si mě všímat. Byl to moc zajímavý pocit být členem skupiny žraloků, kteří na mě vůbec nemají chuť díky velkému množství potravy, kterou jim oceán tak výborně servíruje. Dovolili nám tam s nimi zůstat pěknou chvíli a kochat se krásou a dokonalosti jejich hydrodynamických těl. Byl ale čas pokračovat.
Pustili jsme se kamenů, aby nás proud mohl odnášet dál podvodním světem ostrova Seymour. Neustále bylo na co koukat. Různobarevné korály různých velikostí a tvarů svou krásou výborně doplňovaly všude přítomné rejnoky a skupiny ryb všelijakých barev. Dokonce se na nás připluly podívat dvě metr dlouhé mořské želvy. Byly zvědavé a nebály se přiblížit. Najednou se na nás z modrého pozadí oceánu připluli podívat další žraloci. Byli ale větší než žraloci White Tip, které jsme viděli na začátku ponoru. Podle tvaru čelisti jsem po chvíli zjistil, že to jsou kladivouni. Tito žraloci jsou většinou plaší a tak jsme byli moc rádi, že se nám ukázali. Jejich skoro čtyřmetrová těla opravdu budí respekt. I když jsem věděl, no spíše doufal, že mi nic neudělají, radši jsem se pohyboval velmi pomalu. Doufal jsem, že se ke mě přiblíží ještě více, abych si je mohl pořádně prohlédnout. Byl jsem ale připraven v případě nouze vyfouknout velké množství bublin, abych je od sebe odehnal. Bublin se totiž žraloci bojí. Byli natolik zvědaví, že se k nám přiblížili tak na čtyři metry, potom se ale otočili a znovu zmizeli v azurové modři oceánu.
Čas pod vodou se nám krátil a my jsme museli znovu na hladinu. Bjarni se po vylezeni zpět na loď pozvracel. Říkal, že dýchání stlačeného vzduchu z potápěčské bomby mu nedělá dobře a že zvrací po každém potopu. Druhý potop si ale prý nesmí nechat ujít. Vůbec jsem se mu nedivil. Potápění v zdejších vodách, plných života všelijakých forem, je neuvěřitelné.
Po hodině plavby na motorovém člunu a koukání na pobledlého, až zeleného Bjarniho, jsme se ocitli u Gordon Rocks, místa známého díky častému výskytu kladivounů. Výměna vzduchových bomb netrvala dlouho a po malých přípravách jsme zase byli ve vodě.
Hned po ponoření pod hladinu jsme viděli žraloka kladivouna jen asi dva metry od nás. Nejspíše jsme ho překvapili, protože mrštným pohybem zmizel do hlubin. Pěkný začátek. Po celou dobu ponoru jsme byli asi ve dvaceti metrech a nechali se unášet silným proudem kolem ostrova. I zde bylo mnoho krásných ryb, rejnoků, žraloků white tip a barevných korálů. Jedna z želv, které se k nám směle přiblížily, byla tak smělá, že dokonce narazila Liamovi do jeho potápěcích brýlí. Oba z nečekaného incidentu byli na chvíli otřeseni. Liam mi později řekl, že si myslel, že to byl jeden z všudepřítomných žraloků. Ona přece jenom taková metr dlouhá želva něco váží. Před koncem našeho druhého ponoru jsme ještě viděli pět kladivounů. Pomalu jsme si začali zvykat na jejich přítomnost. Už to nebylo tak vzrušující jako poprvé, ale respekt budili neustále.
Den to byl překrásný. V životě jsem neviděl tolik podvodních krasavců na jednom místě. Určitě se před odplutím budeme muset potápět ještě jednou.

Zdroj : České noviny

Zpět na předchozí stránku