Cestování, ubytování, dovolená a volný čas

Zpět na předchozí stránku

Španělsko

Costa del Sol - Slunečné pobřeží Andalusie

spíše městečko a přístav Algeciras, ležící na protější straně zálivu, a nikoli britskou skálu, která dodnes je bolavým místem na duši Španělů. Právě ona a na protějším marockém břehu Ceuta tvoří proslulá vrata mezi mořem a oceánem.
O nich vypráví prastará legenda. Poté, když Héraklés vykonal svých dvanáct hrdinských činů a než se vznesl na Olymp, rozdělil Euroafriku na dvě poloviny. Propustil tak vody Středozemního moře, aby se slily s Atlantikem. Zřejmě to nebylo pro legendárního siláka tak snadné, neboť odštěpil Evropu od Afriky jen o nějakých čtrnáct a půl kilometru. Gibraltar-Ceuta jsou ony legendární Héraklovy sloupy.
Z Prahy se sem letí přes Ženevu do Madridu a dál pak expresem do Malagy. Celou noc trvalo, že se nakonec z kaňonu, sevřenému skalními masivy Sierry Nevady, vlak vynořil do přímořské nížiny. Citrusové plantáže skromné haciendy nás provázely podél tratě až k moři. Rozbřesk rozsvítil tři základní barvy, jež charakterizovaly slunný jih: azur oblohy, zeleň přírody a cukrová běloba příbytků.
Kdo znal slovo Malaga pouze z Ježkovy písně a podle dezertního vína, zde na místě se dověděl, že město je metropolí celého pobřeží Costa del Sol, a po Seville druhým největším v Andalusii, Malaga nesnáší kompromisy, je to láska či nezájem na první pohled. Téměř každý si ji však zamiluje hned, jakmile se nechá pohltit ruchem jejích ulic pod palmami, nebo když vystoupí na maurský hrad Alcazabu a ještě výše na Castillo de Gigralfaro, odkud se otevírá panoramatický pohled na přístav a moře. Žhavě milují město jeho obyvatelé, malgueňos. Oni jsou klíčem k Andalusii. Kdo jim porozumí, porozumí jižnímu Španělsku.
Tady vám každý vysvětlí, že pobřeží už v 11. stol. př. n. l. bylo zčásti osídleno Féničany, později Andalusie byla kolonizována Řeky, Kartagiňany a Římany. V roce 711 pak dobyta Araby. Území bylo nazýváno Tartessus. Dnešní název Andalusei se odvozuje ze jména Vandalů. Arabové nazývali provincii Bilad al-Andalus. Malaze vtiskli svůj charakter arabští Maurové a město ho uchovalo dodnes. Maurové tu zbudovali město jako významný přístav, před nimi tu postavili pod Alcazabou Římané divadlo, jehož zbytky jsou vidět. Když Ferdinand Aragonský s Izabelou Kastilskou během rekonquisty dobývali město, jako poslední bod odporu, bylo potřeba 60 000 mužů, na tu dobu moderní válečné stroje a téměř čtyřměsíčního obléhání, než Malaga v srpnu 1487 padla. Ten okamžik je každoročně oslavován bouřlivou féerií. Na místě, kde stál Ferdinandův hlavní stan, tyčí se dnes mohutná pyšná Katedrála, postavená po roce 1528. Protějšek její 86metrové věže nedokázal postavit dosud nikdo.
Ve staré části města se může člověk procházet až do umdlení, kochat se pestrými těsnými uličkami, bílými domy i chýšemi, nevelkými tržišti, tropickou vegetací, zaposlouchávat se do jedné z padesáti devíti variant proslulého andalusského flamenca malageňa. Pak může usednout na lavičku kulatého náměstí Merced a může třeba krmit snad tisíce holubů jako třeba v Benátkách na náměstí Sv. Marka. Odtud je také vidět nijak zvenčí honosná budova, rodný dům Pabla Picassa. Třeba vás napadne, odkud vzal inspiraci pro svou proslulou bílou Holubici míru.
Podél moře k jihozápadu
Podél býčí arény a třídou Paseo del Parque, pokračuje cesta k místu našeho pobytu. Brzy spatříme tabuli: Toremolinos. Toto slovo znamená větrné mlýny nebo mlýnské věže. Zmiňuje se o nich už Plinius. Dnes po nich zůstal už jen název města, které ještě před čtvrt stoletím bylo zapadlou rybářskou vesnicí. Za krátkou dobu turistického rozmachu se vesnička stala jedním z nejoblíbenějších přímořských letovisek Evropy, s naprosto jistým slunečním počasím. V rozpálených bílých ulicích sálalo čtyřicetistupňové horko.
První dojem, který návštěvníka uchvátí, je pestrost tohoto městečka, barevnost domků, krámků a obchodů a taveren i ošacení lidí. Nabízí všechno, co si kdo přeje - pláže, noční podniky, bary, kasina, restaurace, slunce, pestrý výběr zboží z celého světa, bazény, zábavu, býčí zápasy, zajímavé výlety, typické andaluské trhy, diskotéky, romantické uličky staré části města, byť zdaleka ne tak staré jako v Malaze. Nad tím vším se vypíná v pozadí romantické pohoří Sierra de Mijas. Vykročíte-li z hlavního náměstí Plaza Costa del Sol kterýmkoliv směrem, narazíte v každé uličce na desítky restaurací, soupeřící mezi sebou velikostí, nejrůznějšími styly i cenami. Nákupní ulici Calle San Miguel bez chodníků hýří nejbarevnějšími vývěsními tabulemi a pestrými pruhovanými plátny nad výklady, které ulici proměňují v zakrytý bazar. Postranní uličky s průchody, pasážemi a dvorky, jsou plné krámků a kiosků se zbožím podle hesla: co je v krámě, je venku. Jen nákupní horečka chybí. Lidé to všechno prohlížejí spíš jako výtvarnou galerii.
Na konci Calle San Miguel se sestoupí po pár schodech kolem strážní věže a člověk se ocitne v nejnádhernější čtvrti města v Bojondillo, které leží na vysokém skalním útesu přímo nad mořem. Stojíte tu na terase uprostřed květů a palem a dlouho váháte než se rozhodnete po širokém schodišti sestoupit dolů na pobřežní třídu, která je z vnitřní strany lemována desítkami moderních hotelů a z vnější strany devět kilometrů dlouhou pláží. A na ní elegantní svět plážových lokálů, jež zásobují denně rybáři svými úlovky. Můžete si tu poručit mušle, kraby, ústřice, čerstvě pečené ryby bocas de la Isla , humry, stejně jako úhoře v sherry omáce, moučník tocino de cielo z Jerezu, který je spíše proslulý koňakem nebo sherry vínem. V červnu se dá ovšem jen opalovat. i když slunce žhne, voda v moři je ledová, ovlivňována studenými proudy z Atlantiku. Ovšem u každého hotelu je ohřívaný bazén, k němuž vám číšník přinese rád sklenku Fundador nebo Veterano.
Výlety za poznáním
V neděli se nám nabízí několik výletů. Do městečka Ronda, které je vysoko v horách, kde je dosud v činnosti první španělská býčí aréna, se nám nechtělo, i když tu začínal svůj proslulý život zápasníka s býky první velký španělský toreador Pedro Romero. A byl tu i nechvalně známý kamenný most přes hlubokou skalní průrvu, ze kterého Francovi gardisté shazovali zajaté obránce republiky. Rozhodli jsme se pro blízké městečko Benalbadenu, protože bylo mnohem blíž. Velké arény jsou v Malaze, Alcecirasu, nemluvě o Seville. Těžko říci, jestli je ve Španělsku populárnější korida nebo fotbal. Koridy popsalo už mnoho pisatelů, zvlášť plasticky a sugestivně Hemingway. Nechce se mi na tu jateční zábavu ani vzpomínat a lituji své zvědavosti, která mě na stadión přivedla. Ubohý toro! Člověk zvítězil. Posledního býka s nohama vzhůru nedůstojně, ne jako poraženého, ale jako zbabělou mršinu a potupně odtáhl pár valachů. Dívali jsme se na sebe s pocitem zahanbení a pociťovali chuť zpít se do němoty. Polovina arény, kde seděli cizinci, rozpačitě mlčela, ta druhá polovina jásala a řičela své olé . Chcete-li mít rádi Španěly, nechoďte na koridu.
Večer jsme šli na flamenco. Tepané mříže, rejas, na oknech malebných domků a květiny nám začaly vracet náladu, stejně jako zimostrázy, myrty, oleandry, palmy, klívie a vavříny v zahradách. Při ohnivém palmoteu, rytmickém tleskání do taktu andaluských písní, jsme opravdu zapomněli a začali mít Španěly zase rádi. Pro ty nádherné písně a tance, jež jsou nejvlastnější součástí života a pohybu každého Španěla, zvláště ve slunné Andalusii, že píseň a tanec jsou jejich druhou mateřštinou. Druhého dne jsme se vydali dále k jihu. Pohodlný autobus řídí na přímořské magistrále náš nový přítel Paco, počesku František. Podél cesty se táhnou pole cukrové třtiny, citrusové plantáže, eukalypty, tamaryšky, olivy, palmy, cypřiše, mimózy. Pak jsme projeli kolem oné skály, na niž se žádný Španěl nemůže podívat bez pohnutí. Gibraltar. V širé rovině vystupuje do výše jako něco umělého, co tu bylo zasazeno lidskou rukou. Válečná základna britského loďstva, která střeží vstup do Středozemního moře. Městečko pod skálou s 25 000 obyvateli, přístavní zařízení, sklady uhlí a nafty, letiště, pevnost se zásobami munice, to vše se tísní na rozloze šesti čtverečních kilometrů. Gibraltar, jeden z Héraklových sloupů.
Přesně tudy vpadl v roce 71 z Afriky do Španělska arabský chalíf Tarik a porazil Vizigóty. Založil tu pevnost, jíž se začalo říkat Džebel Tarik. V roce 1462 ji dobyli Španělé a od roku 1704 okupují Britové. Odtud je vidět marocké pobřeží s městečkem Ceutou, která pro změnu je zase španělskou minikolonií. Její skála je druhým Héraklovým sloupem.
V nedalekém přístavu Algeciras, který je největším pro osobní dopravu, jsme nasedli na loď Baleary, když chvíli před námi vjelo do jejích útrob několik autobusů a na palubě se rozmístilo pár set turistů. Do Ceuty jezdí Španělé a cizinci především nakupovat. Prodává se tu za bezcelní ceny, podobně jako na Helgolandu, a prodává se vše možné, s čím svět obchoduje a co sem námořníci ze všech končin světa pašují. Při návratu celníci tolerují jen karton cigaret a láhev alkoholu.
Ceutu založili Féničané, Římané jí říkali Septa, protože má sedm kopců. Básník Luis de Camoez tudy přišel v boji s Araby o oko. Španělský lid pak u Ceuty přišel o 40 let svobody. Totiž na jednu z hor jménem Hacho přiletěl z Kanárských ostrovů Franco zmobilizovat vojsko a Maury a 17. července 1936, na pokyn generála Mola, vytáhl proti španělskému lidu. Tak začal generálský puč a občanská válka. Na místě, kde Franco stával a celé hodiny upíral zrak na protější pobřeží u Gibraltaru, stojí památník s kamenem, v němž jsou odlity stopy Frankových holínek. Špičky míří ke španělským břehům. A na památníku nápis: Convoy de la Victoria dor el Caudillo.
Zlaté město Cádiz
Cestou k němu míjíme bílé vesnice, třpytící se ve slunci. Připomněly mi některé stejně jiskřivé verše Federika García Lorky, andaluského básníka, který hned v onom červenci 1936 byl v Granadě, jím tolik opěvované, zabit Frankovými gardisty. Byl svými přáteli varován, aby nejezdil z republikánského Madridu do fašistickými pučisty už okupované Granady. Jsem básník, řekl Federic García, nebudou přece zabíjet básníky . Stalo se. Nebyl ani první ani poslední básník zavražděný reakcí. Dnes se ví, že k palbě na něho byl dán povel.
I Cádiz byl založen Féničany. Prošel pohnutou historií, zvláště odporem proti napoleonské okupaci. Tehdy v roce 1812, na shromáždění představitelů odboje, byl vytvořen parlament, tzv. kortesy, vznikla první evropská liberální ústava, jevící se jako symbol svobody. Velkolepý památník Vrata Země dělí město na dvě poloviny. Vzadu, na souši, jeho moderní část, vpředu je... moře. Projde-li člověk úzkým pruhem země za pomníkem, spatří už jen vody oceánu. Cádiz byl prvním obchodním přístavem na cestě z Nového světa. Samozřejmě jen tehdy, když koráby nemohly tak snadno vplout do řeky Guadalquivir a zakotvit v Seville, kam v roce 1493 přivezl Kolumbus na ukázku několik Indiánů.
Ještě jeden historicky významný přístav leží na pobřeží Cádizského zálivu. Huelva. Vlastně je umístěn spíš v ústí řeky Rio Tinto a vyvážejí se z něho užitkové nerosty jako uhlí, zinek, olovo, rtuť, mangan, cín, wolfran, železná ruda, pyrit, kamenná sůl - tím vším oplývá Španělsko. Nás ovšem zajímal starý klášter La Rábida. V něm byla vlastně objevena Nová země. V něm opat Juan Pérez v roce 1484 první uvěřil tehdy ještě neznámému mořeplavci Kroštofu Kolumbovi, i na základě map, které vlastnil, že Země je kulatá, že je možné doplout do Indie, i když se zamíří na západ. A tak právě odtud, z dnes zpustlého přístavu Palos, vypluly v roce 1492 tři Kolumbovy koráby. zde, na samém břehu se pne do výše majestátný pomník objevitele Ameriky...
Večer v osm je v Torremolinos ještě vedro, slunce stojí vysoko nad obzorem. Když do městečka padl první soumrak a větřík přinesl od moře trochu svěžího chladu, vydal jsem se s kamarádem do staré čtvrti do komunistického klubu na džbáneček sladké rudé malagy. A tady, u stolu, kdy vedle sebe sedí dělník, učitel, rybář, drobný živnostník, student, si vyprávíme, že musíme držet spolu, že země, i když je kulatá, je příliš malá na to, abychom si mohli dovolit přihlížet nezúčastněně k tomu, jak její některé části někdo obrací v trosky a popel. Život na Zemi je krásný, ať se žije na kterémkoliv jeho konci, i když vlastně určit, která její část je jejím koncem, je zhola nemožné.

Zdroj : Halo noviny

Zpět na předchozí stránku