Cestování, ubytování, dovolená a volný čas

Zpět na předchozí stránku

Chile

Vyplouváme z Puerto Montt

podél pobřeží všech tří Amerik, se blížil a my jsme na lodi Volpaia ještě dělali poslední důležité práce. Nadešel čas loučení s našimi chilskými kamarády, kteří k nám byli moc hodní a pohostinní.
Po pár nocích plných oslav jsme se 15. února 2005 vypravili podél pobřeží Jižní Ameriky na sever. První den nám počasí bohužel nepřálo. I když jak se to vezme. Bylo úplně jasno, svítilo slunce a teplota se pohybovala kolem 25 stupňů. Bohužel vítr nefoukal žádný, což pro jachtaření nejsou zrovna nejlepší podmínky. První den a noc jsme tedy pluli na motor a nechali se houpat vlídnými vlnami otevřeného Pacifiku. Jen občas nám v průběhu plavby do dalšího přístavu foukal alespoň slabý vítr a tak jsme neradi a často museli používat motor. Někdy jsme měli štěstí a Neptun nám dopřál trochu plachtění. Vždy to ale bylo se slabým větrem vanoucím zezadu. Při takových podmínkách se jachta hodně houpe ze strany na stranu, díky čemuž sebou také házejí plachty, což je dosti hlučné. Někdy to zní jako švihající bič. Plachtám to určitě neprospívá a našemu spánku už vůbec ne. Bylo to ale lepší než ten smradlavý motor. Také nám něco kouslo do naší návnady, kterou za sebou vždy táhneme. Bohužel to ale byl planý poplach.
První etapa plavby utekla velice rychle a my jsme se po necelých čtyřech dnech ocitli v malém přístavu nedaleko města Vina Del Mar. Za 92 hodin plavby jsme pokořili 654 námořních mil, což je 353 km. Není to nějak rychle, ale my nikam nespěcháme a za slabého větru se prostě nedá nic jiného dělat.
Zastávka ve Vina Del Mar a Valparaisu (19. únor - 23. únor 2005)
Vina Del Mar se nachází ve střední části Chile, kde žije 75% veškerého obyvatelstva této dlouhé země, která je roztažená na 4300 kilometrech, podél západního pobřeží Jižní Ameriky. Podnebí ve střední části Chile je velice příjemné a podobá se tomu ve Středozemí. Velice dobře se zde daří vinné révě, ze které se vyrábí světoznámé a výborně chilské víno. Třetina obyvatel této části Chile žije v hlavním městě Santiagu, které je jen 130 km na západ od pobřeží. Vina Del Mar, nejoblíbenější letovisko Chile, je někdy přezdívané zahradní městečko díky udržovaným parkům s mnoha zatravněnými plochami. Město je známé převážně pro své pláže, ale slouží i jako prosperující obchodní centrum. Mnoho zámožných obyvatel všech koutů Chile, ale i jiných zemí Jižní Ameriky, si právě tady kupují letní vily či tady rovnou trvale žijí.
Spolu se sousedícím Valparaisem, druhým největším městem Chile, přezdívaným Perla Pacifiku, mají tyto dvě pobřežní města 800 tisíc obyvatel. Malebné části města s klikatými uličkami a architekturou devatenáctého století dávají Valparaisu útulný charakter. Zato přístavní část města moc čistá či útulná není. Před vybudováním panamského průplavu bylo Valparaiso nejdůležitějším přístavem na západním pobřeží jižní a střední Ameriky. Po vybudování průplavu a snížení dolování chilského ledku (dusičnan pro hnojivo) na severu země, který byl z Valparaisa exportován mnoha loděmi chilské flotily, důležitost Valparaisa jako přístavu zanikla.
Stejně jako v Puerto Montt, tak i v jachtařském klubu Higuerillas ve Vina Del Mar nás uvítali velice vřele. Dokonce jsme za přístav, vodu a elektriku nemuseli platit, což je nevídané a ani jeden z nás to ještě nikde nezažil. Bylo to jako v pohádce. Při příležitosti této zastávky jsme v nedalekém městečku Isla Negra navštívili bydliště Pabla Nerudy. Dům, který teď již slouží jen jako muzeum, se nachází na kamenném pobřeží, kde známý chilský prozaik žil jen krátce před svou smrti. Tam si také pročítal dílo českého spisovatele Jana Nerudy, jehož velice ctil a po kterém si proto zvolil pseudonym.
Po čtyřdenní plavbě nám tato zastávka přišla vhod. Po této malé kulturní vložce jsme si pěkně odpočinuli surfováním a poleháváním na pláži. Čas ale utíkal a my jsme museli plout dál. Rychlé rozloučení s našimi kamarády z jachtařského klubu a odvázání lan započalo další etapu do města Iquique na severu Chile.
Plavba z Vana Del Mar do Iquique
Kolem poledne 24. února, dalšího slunečného dne, jsme vypluli z přístavu Hiquerillas směrem na sever do města Iquique. Již dlouho jsme neviděli déšť a asi ještě dlouho neuvidíme, poněvadž sever Chile je velice suchý. První noc plavby byla kouzelná. Měsíc nám svítil na cestu a nebe plně hvězd nám znovu připomnělo, proč je plachtění v noci pod magickou oblohou tak krásné.
Bohužel ani v průběhu naší druhé části plavby na sever jsme neměli moc štěstí na silnější vítr, který by nám umožnil plachtit celou dobu. Často se tedy klidné plachtění střídalo s plavbou na motor. V průběhu jednoho klidného dne se na nás připlula podívat skupina delfínů čítající kolem sta kusů. Všichni se výskoky a vplouváním zpět pod hladinu pohybovali velice rychle. Bylo zajímavé, jak výborně byli zorganizování. Zřejmě naháněli ryby k zakousnutí. Všichni byli seřazeni v řadě, ze které pomalu vytvořili útvar ve tvaru U. Celé hejno se kolem nás prohnalo a ztratilo se v dáli na klidné hladině bez jediné vlnky. Mořští krasavci si nás asi oblíbili. Jindy se na nás připlul podívat vorvaň. Svým nezvyklým tvarem hlavy a patnácti metry masivního těla nás okouzlil. Dlouho ale nezůstal. Při našem pokusu přiblížit se k němu s lodí se otočil, ukázal nám svou impozantní ocasní ploutev a ztratil se pod hladinou. Už jsme ho neviděli, ale byli jsme mu vděční za tak vzácnou návštěvu.
Také se začínají projevovat problémy mezi členy posádky. V Puerto Montt jsme nabrali novou posádku. Tvrdě pracující, usměvavý a velice ochotny Novozélanďan do kolektivu zapadl v pohodě. Na druhé straně Meike z Německa se na loď vůbec nehodí a bylo to čím dál více znát. Dvacetiletá Meike se vybarvila jako rozmazlená, německá princezna, která se vždy snaží využívat svého půvabu k dosažení svých cílů. K práci na lodi se moc neměla. Zřejmě ji vždy bylo vše strkáno pod nos, aniž by se musela snažit. Vypadalo to, jako by naivní Meike byla na dovolené. Všichni se střídáme v umývání nádobí, vaření, uklízení lodi, upravování plachet při plavbě a konání jiných důležitých úkolů. Meike se svou nulovou iniciativou všem ukázala, jak moc si váží této výborně příležitosti být částí posádky na tak zajímavé plavbě. Kapitán se jejími půvaby ale nechal oblbnout a oblíbil si ji. Posádka se mu ale bouří a začíná to být velice viditelné. Nikdo na lodi nemá rád jedince, kteří ničím nepřispívají a na úkor jiných si z plavby dělají dovolenou. Atmosféra je poněkud napjatá. Dalších pár týdnu bude určitě zajímavých. Něco brzo vybouchne.
Na 460. míli této etapy jsme konečně měli trochu štěstí v rybolovu. Naviják prutů se rozezněl. Na konci vlasce byl úlovek a budoucí večeře. Sally byla nejblíže k prutům a hbitým přískokem se ho zmocnila. Po chvíli boje jsme na palubu vytáhli půlmetrového tuňáka. Byla to výborná večeře.
Plavba utekla jako voda a my jsme po pěti dnech a 786 námořních mílích (1455.7 km) konečně vplouvali do přístavu města Iquique na 20. rovnoběžce a 13. minutě jižní šířky.

Zdroj : České noviny

Zpět na předchozí stránku