Cestování, ubytování, dovolená a volný čas

Zpět na předchozí stránku

Libye

Libye nejen turistická

poušť. To je fakt pro člověka, žijícího v malebné a rozmanité krajině střední Evropy, nepředstavitelný. Přesto pět a půl milionu Libyjců právě tuto drsnou, sluncem ožehnutou zemi považuje za svůj domov, který by s nikým nevyměnili.
Míjíme blankytné Středozemní moře a na dohled je už pobřeží Afriky. Úrodný zelený pás, jímž začíná Libye, táhnoucí se 1900 kilometrů, poskytl pohled na plantáže olivovníků, sady, zeleň stromů. Bitva, jak ten pás rozšířit dál k jihu, přeměnit poušť v úrodnou půdu, pokračuje. Protože zatím jen desetina libyjského území je schopna uživit své obyvatele. To je málo, uvědomíme-li si, že čtvrtý největší stát Afriky, Libyjská arabská lidová socialistická džamáhíríja, je rozlohou větší než Francie, Itálie, Španělsko a Německo dohromady. Země má naftu, ale nemá vodu. Ani jedinou tekoucí řeku!
I když má moře pro život země mimořádný význam, neboť na širokém pásu pobřeží kypí život, příroda tu vydává hlavní část svých plodů, pro mnohé Libyjce zůstává moře cizím živlem. I rybolov a s ním spojený průmysl, na rozdíl od Alžírska či Maroka, jsou slabě vyvinuty. Ještě jeden paradox: nedaleko Tripolisu je místo zvané pól vedra naší planety. Zde byla naměřena nejvyšší teplota 58 stupňů Celsia. Nezažil jsem ji, ale stačilo 45 stupňů, abych sotva dýchal a vlekl se malátně po asfaltu třídou Al-Fatah k historickému náměstí Assaha al-Khadra ke staré turecké pevnosti Castello, abych se podíval do muzea, které je tam umístěno. Vedro však nebrání tomu, aby se v Tripolisu nezelenaly aleje fíkových palem, olivovníků, akátů, datlovníků nebo tamaryšků. Mimochodem, od roku 1969, kdy byla svržena monarchie a revoluční důstojníci v čele s Muammarem Kaddáfím vyhlásili republiku, bylo v celé zemi vysázeno více než tři miliony fíkových palem.
Krátký pohled do staré historie
Hledá-li dnes někdo stopy starého Říma, nesmí vynechat severní Afriku. Ta je skutečným muzeem jeho dávné slávy. Setkáváme se s ní v Maroku, Tunisku, Alžírsku i Libyi, kde mimo jiné přispělo k jejich uchování příznivé, suché podnebí. Od Volubilisu v západním Maroku až po libyjskou Laptis Magnu najdeme zbytky nádherných měst z 2. a 3.století. Jejich krásu zdůrazňuje okouzlující prostředí - žluté sloupy trosek, blankytná obloha a bujná zeleň. To vše stvrzuje, že staří římští urbanisté uměli dokonale nalézat místa pro své osady snů. Vlastně byli to Féničané, kteří tato místa objevili první.
Už od 12. století př. n. l. zakládali v západním Středomoří kolonie, nejproslulejší mezi nimi bylo od roku 814 Kartágo, dnes ležící v Tunisku. Féničané obepluli Afriku 2000 let před Vaskou de Gama. Všude, kam pronikli, zakládali osady, a to nejen v Africe, ale i na Rhodu, na Kypru i Krétě, na Maltě. Na africkém pobřeží stavěli své nové domovy tak, aby zapadaly do uspořádání tamního světa, a postupně si podřizovali místní dynastie. Podobně si počínali v Africe i Římané, kteří vystřídali Féničany. Jejich pořádek byl mnohem účinnější a trvalejší než moc Kartága, jež se jim podařilo v roce 146 př. n. l. zničit. Jejich města v severní Africe se na první pohled ničím nelišila od římských měst v Evropě nebo v Asii.
Římskou provincii pak uchvátili v 5. století Vandalové. Ve znamení dobyvačného islámu bylo 7. století. Z Egypta se Arabové obrátili na západ, dobyli Kyrenajku i Tripolisko. Berberské obyvatelstvo Libye přijalo islám poměrně rychle. V 2. polovině 16. století vpadli do země osmanští Turci, ti ji proměnili ve svou provincii. Italské intermezzo trvalo od roku 1912 do 1943, kdy Libyi dobyli Spojenci a drželi ji v područí do prosince 1951, pak byli nuceni uznat její samostatnost. Libye se stala královstvím v čele s Idrísem I. Ostatní už známe.
Za antickými památkami
Seznamuje-li se člověk s metropolí Tripolis čili Tarabulusem al-Gharb, odlišující libanonské Tripoli, setkává se s paradoxy na každém kroku. Např. Triumfální oblouk císaře Marka Aurelia svědčí o tom, že dnešní město stojí na území starověkého osídlení, jež neslo název Eje. Toto město spolu s Leptis Magnou, rodištěm císaře Septima Severa (193-211), a Sabratou, se stalo nejdůležitějším centrem v zemi. Odtud pochází pozdější název Tripolis (Trojměstí).
Na rozdíl od Sabraty a Leptis Magny bylo území starověké Eje obývané od antické doby až do současnosti, takže během starověku a středověku všechny antické budovy a stavby, kromě oblouku Marka Aurelia, byly nahrazeny budovami současného Tripolisu. Tato památka stojí v severní části Starého města a je obrácena k přístavu. Mramorový oblouk z roku 163 dodnes vzbuzuje obdiv. Především korintskými hlavicemi, sochami císařů i symboly bohů Apolona a Minervy, patronů Eje. Romantické uličky Starého města s jednopatrovými domky si podmaní každého návštěvníka. K tomuto bludišti, nasycenému exotickým arabským ovzduším, patří tržnice či súk El Mourir.
Na náměstí před pevností stojí na vysokém podstavci socha Septima Severa. Do čela říše se dostal 13 let po Marku Aureliovi. Ten Septima povolal do Říma jako nadějného politika a učinil ho správcem císařské pokladny. Mladý vzdělanec projevil vojevůdcovský talent a dal se na vojenskou dráhu. Císařem ho provolali jeho vojáci u Bratislavy. Patřil k lepším císařům, kteří po sobě zanechali dobrou památku. Za jeho vlády Trojměstí vzkvétalo nejvýrazněji. Od jeho památníku jsme se vydali k Sabratě. K tomu, co z její neobyčejné krásy zbylo. A to je odkryta jen její část, větší areál spočívá ještě pod pískem. Odkryta byla i stará fénická čtvrť, ponořená pod úroveň okolního terénu.
Přímořská dálnice nás přivedla k rozsáhlému svěžímu parku, jehož jedna část hraničila s antickým městem. Bránou se dostáváme k budově muzea, které uchovává nalezené památky, sochy, kultovní předměty i předměty denní potřeby někdejších obyvatel Sabraty. Návštěvníky láká především monumentální Jupiter. Sabratu vyprostili z nánosu písku archeologové ve 20. až 30. letech 20. století. Nejdříve Italové, po nich Angličané. Díky jim si můžeme dnes číst v životě bohatého římského města, jež bylo sídlem římského provinčního soudu, jako v knize. Sabrata má pravidelný plán, ulice se protínají v pravém úhlu podle římského vzoru, ve středu města je umístěno nádherné fórum s bílou dlažbou a fontánami a řadou sloupů. To vše obklopovaly výstavné budovy, taberny, které sloužily jako úřady, obchůdky, vinárny, dílničky. Kromě chrámů, zasvěcených různým bohům, se zachovaly zřetelné zbytky budovy, v níž zasedal městský senát. Poutavá prohlídka nás vedla tržištěm, okolo městských skladů, knihovny, veřejných záchodků, dokonalejších, než onen o dvě tisíciletí pozdější ve Zvonokosech.
Na mozaikové podlaze v obchodní kanceláři jsme spatřili vyobrazeného slona, symbol obchodu. Sabrata byla konečnou stanicí důležité karavanní cesty z nitra Afriky, po níž putovalo pro Řím cenné zboží - slonovina, drahokamy, zlato, obilí, olivový olej, víno, ale i divoká zvířata pro hry v Koloseu a černí otroci. Senátoři tu měli velkostatky. Ve 2. století vzkvétá i kultura, o čemž svědčí dochované divadlo, zdobené skulpturami, jaké můžeme spatřit i na zbytcích sabratských patricijských paláců. Sabrata patří k typu římských afrických měst, jež byla vybudována na území starých punských osad. Hospodářsky byla centrem obchodu, řemesel a zemědělské výroby.
V 1. půli 5. století Vandalové, kteří se přeplavili do severní Afriky, dobyli římské kolonie včetně libyjského Tripolska. Zachovali městům tvářnost i administrativu podle římských norem. Nakonec sami Římané pod velením východořímského vojevůdce Belisara v roce 533 vandalskou africkou říši rozvrátili a odbojnou část Vandalů přesídlili do Malé Asie a Persie. Význam Sabraty a Leptis Magny začal pomalu zanikat. Jen Eje, v novém arabském hávu pod názvem Tripolis, je obývána dodnes.
Země přeměn
Tak Libyi označil už ve starověku řecký filozof Aristoteles. A to nemohl tušit, kolika dalšími přeměnami ještě projde. K té největší, nepočítáme-li osvobození z koloniální nadvlády a založení svobodné republiky, došlo objevem bohatých ložisek ropy v roce 1959. Před 30 lety Muammar Kaddáfí dal zemi svou ideu - Zelenou knihu, vizi, jak vybudovat nové zřízení ve velké pouštní zemi. Cílem systému je vytvořit na zásadách islámu a starých arabských tradic demokratickou společnosti socialistického charakteru. Lidové výbory spravují zemi i řídí hospodářské podniky. Do roku 1969 neexistovala v zemi větší továrna, pouze drobné výrobní podniky, které navíc byly v italských rukou. Ekonomika se plně opřela o vydatné výnosy z ropného bohatství. Obrovské investice šly do ekonomického rozvoje, země se pustila do industrializace. Vyrostly základní závody spotřebního průmyslu a potravinářských podniků. V Tripolisu a Tobruku byly založeny ropné instituty a na Tripolské univerzitě zřízena fakulta ropné a důlní těžby. Další oblasti, kam Libye zaměřila investice, je zemědělství.
Navštívili jsme projekt ve Vádí al-Haj, necelou stovku kilometrů od hlavního města. Když nás tam přivedla asfaltka, spatřili jsme, jak se najednou stepní krajina změnila v obrovskou síť cest, které oddělovaly od sebe moderní farmy, vybudované na zúrodněné půdě. Nová osada měla už správní středisko, školu, zdravotnické zařízení, obchod, družstevní centrum, budovy pro zaměstnance, obydlí pro více než 400 družstevních rodin, bývalých bezzemků a feláhů. Každý zemědělec dostal vybavenou farmu s traktorem, 25 ovcemi, se slepicemi, s půdou, na níž už byly vysázeny olivovníky a ovocné stromy.
Myšlenky Zelené knihy jsou stále živé a země na jejich realizaci trvá - na tom, že řešením hospodářských problémů je socialismus. Podpořit cestu k tomuto cíli má nová hospodářská reforma, k níž chce země přistoupit. Neodmítá ani vytvoření tržního prostředí. Podle Kaddáfího syna Saífa prvním krokem má být rozprodej státních podniků, jichž se do soukromých rukou do roku 2008 má dostat 360. Společnost je ujišťována, že socialistická Libye nedopustí vznik třídy oligarchů, jako je tomu v Rusku nebo Egyptě. Libye může vykročit úspěšně na další cestu využíváním největších zásob ropy na africkém kontinentě, které byly uvolněny nedávným zrušením hospodářských sankcí. K těžbě černého zlata udělila Libye licence už 15 zahraničním firmám, jež mají také možnost hledat ropu na území o rozloze 127 000 čtverečních kilometrů. Pro srovnání - ČR měří zhruba 79 000 km2.
V ulicích Tripolisu
Od náměstí Assaha al-Khadra se protáhl podél moře široký moderní bulvár, jehož část vede po pevnině, jež byla vyrvána moři. Nad bulvárem a přístavem, jímž prochází přes polovina libyjské námořní dopravy, dominuje moderní stavba hotelu al-Kabír, jenž nám poskytl na několik dnů komfortní přístřeší. Po bulváru al-Fatáh, mezi štíhlými vysokými datlovými palmami, uhánějí v obou směrech jako nekonečná řeka stovky aut. Vozy prvotřídních světových značek. Dovídáme se o přísném hospodaření s vodou, i když Tripolis je na tom se závlahami poměrně nejlíp. Do odpadu nesmí uniknout ani kapka. I průmyslová voda musí být po použití vyčištěna tak, aby mohla sloužit ještě závlahám.
Zastavujeme se u kiosku, na osvěžení. Libye je přísně prohibiční země. O pivu si můžeme nechat jen zdát, a tak kupujeme láhev bengašírky, zdejší minerálky, která vyvěrá nedaleko metropole. Svlažit se můžete i vychlazeným melounem. V Tripolisu se staví. Hodně. Bloky obytných domů, nemocnice, školy. Ty především. Veřejné budovy, úřady. Politika libyjského vedení je plně zaměřena na rychlý rozvoj blahobytu lidu, na rychlé překlenutí dřívější zaostalosti. V Tripolisu je soustředěna více než polovina průmyslových podniků. Tisíce lidí zaplňují chodníky. Ženy v dlouhých bílých chalátech, jedna jako druhá, ta s více či méně zahalenou tváří. A vedle nich po ulici pochodují posluchačky ženské důstojnické školy ve slušivých uniformách. Je stále víc těch, které odhazují závoj, tradiční chanlí, s tváře a věnují se v islamské tradici neženským povoláním. Mládež korzuje v oděvu evropského střihu, v džínsách, mnozí muži mají přes oblek přehozeny beduínské burnusy.
Cizincům činí potíž jazyková bariéra. Všechny nápisy na úředních budovách, institucích, obchodech, jsou v arabštině. Arabsky jsou psány i názvy ulic, takže nerozumíte ničemu, bez tlumočníka jste ztraceni. Protože Libyjec je sdílný, přívětivý a ochotný člověk, nakonec se dostanete vždy tam, kam potřebujete. Libyjci jsou patrioti, milují svou zemi. Zkusili hodně zla, příkoří, urážek, nenávisti, potupy, bídy. V jejich kalendáři jsou tři neobvyklé svátky - Den vyhnání posledního Američana, Den vyhnání posledního Angličana, Den vyhnání posledního Itala. Samozřejmě to svěcení neplatí pro obchod a hospodářské styky.
Z vysokého ochozu minaretu Růžové mešity zaznívá vibrující hlas muezzina, tlumočený tlampačem, vyzývající věřící k modlitbě. A chvíli nato na vysoké obloze zahřmí nad minaretem proudová stihačka. Pestrá směs různých časů a mravů, složitý propletenec dávných dob a současnosti. Neobyčejná je architektura Tripolisu. V jedné řadě s arabskými paláci a mešitami je možno spatřit stěny španělského zámku, tureckou pevnost i celé čtvrti domů s charakteristickými italskými galeriemi. Sám vzhled města hovoří o jeho těžké a bouřlivé historii, o tom, jak v různých dobách různí dobyvatelé se uhnízďovali na libyjské půdě, ale i o tom, jak národ jim kladl odpor a ustavičně bojoval za svou svobodu.
Nedaleko přístavu se setkáváme se skupinou starých mužů oblečených do beduínských oděvů. Ti se ještě pamatují na Američany a Brity, jak se zpupně procházeli za krále Idríse po tripolských bulvárech. Na východním okraji města měli Američané jednu z největších základen v Africe - Wheelus Field. Po jejich odchodu nese dnes základna jméno po malé Libyjce, která zde zahynula - Maitiga. To nám řekli ti staří muži, kteří ještě před 20, třiceti roky kočovali po nedozírné poušti. Když jsme jim prozradili, odkud jsme, radostně nám stiskli ruce a přiložili je ke svým srdcím. Obřad, nad kterým se nám orosily oči a jenž nám o Libyjcích řekl víc, než je možno se kde dočíst.

Zdroj : Halo noviny

Zpět na předchozí stránku